Pokorná: Divadlo evropských regionů 2017 (sobota 24. 6.)

HADIVADLO: STRÝČEK VÁŇA
HADIVADLO: VERNISÁŽ

Strýček Váňa Režisér Ivan Buraj znesnadňuje postavám jejich výpovědi hned na začátku, kdy je nechává promlouvat ještě do šramotu přicházejícího a usedajícího publika a zároveň je krom toho nutí překřikovat hlasitou reprodukovanou hudbu. Nastavuje tím způsob, jakým se bude následující dvě a půl hodiny vypořádávat s mnohokrát interpretovaným klasikem. Téměř bez symbolů, bez patetického upozorňování na nečinnost Čechovových hrdinů dokáže vést herce tak, aby opravdu žili to, co říkají. Neschovává se za scénografii, kostýmy, zkrátka za žádnou divadelní načančanost.

Strýček Váňa v podání HaDivadla je působivě živý, aktuální. Zmizel klavír, na který Jelena přes veškeré své touhy nikdy nezahraje. Nahradila ho Youtube. Stejně tak se vodka, kterou Astrov podsouvá Vojnickému, změnil na kokain. A statek už není honosné sídlo, ale chata přeplněná plastovými židlemi, kde se o víkendech večeří špekáčky. Je to věcný posun do současnosti, nikoli pouhá snaha přiblížit se modernímu divákovi pouhou „aktualizací“ kulis.

Hercům se daří vytvářet nepříjemně nutkavé napětí nejen mezi postavami, ale i vůči divákům. Dialogy se střídají s promluvami do mikrofonu, který je umístěn nebezpečně blízko první řadě. Tak blízko, že divák sedící půl metru od herce, nemůže zůstat nezúčastněný. Zcela záměrně nenechává režisér publiku osobní prostor, atakuje ho například i ve scéně, kdy Serebrjakov sděluje , že se chystá statek prodat. Herci sedí v prvních řadách mezi diváky a směšný profesor promlouvá k tupě mlčícímu davu. V reklamním modrém tričku Unicef a s mikrofonem v ruce přechází ze strany na stranu; s dikcí kazatele působí jako hlava sekty poučující své ovečky o pravdách světa.

A pravda. Pravda a faleš, kterou se postavy zabarikádují před zbytkem i před sebou jsou hlavními motivy celé inscenace. Prvotní nezúčastněnost hrdinů se postupně proměňuje v aktivní prožívání příběhu, stejné stupňování účasti je i u diváků. Veškeré napětí vrcholí střelbou Vojnického. Po neúspěšném pokusu o profesorovu vraždu už představení dojíždí v pasivně rezignovaném tempu.


Vernisáž Stejně jako Strýček Váňa i Vernisáž začíná již s příchodem diváků, kteří vstupují do sálu za doprovodu velmi hlasité hudby. Introvertní pracovník pivovaru Bedřich nervózně přechází před otevřeným bytem maringotky s pugetem červených karafiátů sem a tam. Manželský pár uvnitř dolaďuje poslední přípravy a chystá se na příchod jejich smyslu bytí. Po té, co se všichni usadí, Bedřich zvoní na zvonek, opouští svůj revír před „hracím prostorem“ a vstupuje do jámy lvové: stísněného prostoru s nápadně vysokou koncentraci uměleckých a starožitných předmětů, v „kvartýru s ksichtem“.

Následuje přesné rozehrávání Havlova textu, přičemž nasazené tempo umocňuje nenápadný zvuk tikotu hodin. Utichne jen ve chvílích, kdy se Bedřich dostane ze spárů koženkové pohovky a z obklíčení obklopení dokonalých manželů. V ten moment se vše ztiší, světla zhasnou a začnou si „všímat“ jen jeho zkoumání nesmyslných předmětů vyplňujících prázdno manželského soužití. Tato fáze přichází vždy po Věřině přání „aby se mu to už konečně všechno rozmotalo“. Po chvíli Bedřichova vzdoru se ovšem všechno vrací do řádu, takže se i tento pravidelný vzdor stává vlastní součástí „vyššího plánu“. Z nekonečného slovního teroru se Bedřich vysvobodí až skokem z maringotky do prostoru před ní, kde zoufale krouží, mlátí do stěn, sedá si na schody vedle diváků. Jeho zuřiví „přátelé“ zůstávají uvnitř, nemohou za ním ven, a přes veškeré vztekání se jim ho již lapit nepodaří.



Režisér Ivan Buraj dodal úpravou závěrečné scény inscenaci naději, která v předloze chybí. Opírá se o chápání Bedřicha jako alter ega Václava Havla a vkládá postavě do úst repliky, v nichž se zamýšlí nad zoufalostí doby a své situace. Poté, co prohlásí „přece musí jít něco udělat“ celá scéna zhasne a jen nahoře na čelní konstrukci je promítán text. Ten sděluje, že v témže roce, kdy Václav Havel napsal Vernisáž (1975), poslal i otevřený Dopis Gustávu Husákovi. Beznadějný závěr hry, kdy se Bedřich na základě výčitek svých přátel vrací k nim do bytu a nechává si pustit desky ze Švajcu, se v Burajově úpravě mění v naději nejen pro Bedřicha, ale vlastně pro všechny.

BARBORA POKORNÁ