Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 2017 (pátek 23. 6.)

TEATRO MATITA: POZOR, LOS!

SPYMONKEY: SHAKESPEAROVY VRAŽDIČKY

NIE: PŘICHÁZÍME Z DALEKA

Zpívejte se mnou o zabíjení zvířat

Loutková inscenace Pozor, los! vypráví dva jednoduché příběhy. Hlavním hrdinou prvního je los, druhého slepice a její milující majitelka Karolina. Zatímco losovi se podaří o vlas uniknout z pasti, kterou na něho nastražili lovci, slepici v závěru zabijí. Matija Solce během vyprávění zdůrazňuje, že zvířata často umírají drsnou smrtí, kterou mnohdy způsobují lidé.

Samotným divákům dá několikrát pocítit, že na stres postav mají jistý vliv i oni. Solce se (nejen dětského) publika několikrát ptá: „Budete tady jenom sedět a čumět, nebo hodláte taky pracovat?“ Když například umírá straka, přiměje diváky vykřikovat citoslovce „au, au“, zatímco sám loutce vytrhává peří. Snaží se slabiky rytmizovat a přetváří tak scénu v malý koncert.

Tato hravost neustále odvádí pozornost od buddhisticko-vegetariánského zobecnění inscenace. Přesné vystižení smutného rozpoložení ohrožených postav dokáže silně dojmout, zatímco koncertní vstupy a spontánní rozhovory s dětskými diváky, často plné vyšinuté logiky, přinášejí úlevu od trpkého a v mnohém úzkostného základu díla a všechny zúčastněné stmelují.

foto Ondřej Littera

Smrt není žádná romantika

První scéna Shakespearových vraždiček se prolnula už do zahajovacích proslovů festivalového vedení. Petra Massey z britské skupiny Spymonkey nechávala poletovat po prostoru a lézt po řečnících umělou mouchu na drátku. Pohyby mouchy natáčel na kameru jiný herec a záběry z „muší“ perspektivy se pak promítaly na velké plátno v pozadí. Výjev byl tak legrační a projevy natolik roztěkané, že to velmi ztěžovalo soustředění na to, co se říkalo. Nešlo o prvoplánovou hříčku, byl to spíš klíč k inscenaci jako takové.

Spymonkey pohlížejí na dílo nejslavnějšího světového dramatika perspektivou mouchy. Podobně jako hmyz, který vyhledává především hnijící potravu, našli v souborném díle Williama Shakespeara 74 scén, v nichž se umírá přímo na jevišti. Vytrhli je z kontextů a vytvořili tak spektakulární parodickou koláž. V jedné z úvodních scén se na jevišti objevuje obří mlýnek na maso, kam postupně naskáče mnoho postav, zatímco z něj někteří herci vytahují buřty. V jiných scénách teče proudem červené barvivo.

foto John Hunter

Podobně, jako je tomu například v české inscenaci Hamleti od Jana Mikuláška, se dílem přetržitě proplétá několik sofistikovaných, tematicky zaměřených linií. Jedna se vyrovnává s romantizujícími představami o tom, jak inscenovat Shakespeara. Patří sem třeba umírání z Krále Leara, parodicky rekonstruované podle obrázků z devatenáctého století. Jiná série si utahuje z požadavku, že je třeba ctít dramatický text co nejvěrněji. Herec vstupuje na jeviště s tím, že sebevražda jeho postavy zabírá obzvlášť mnoho veršů. Neví si s jejich výkladem rady, a proto navrhuje několikaminutové tiché zamyšlení nad vyhrocenou situací na Blízkém východě.

Pro první dvě třetiny inscenace je charakteristická několikrát opakovaná výčitka: „Shakespeare v nás tak dlouho zabíjel kreativitu!“ Později ale tvůrci „muší“ klipovitou perspektivu stále více kritizují. Dokonce dojde i ke krizi, kdy herci vyženou z jeviště režiséra (a poté jej opět rádi přivolají zpět). Inscenaci se daří publikum velmi dobře pobavit a dokáže mu také připomenout, že se (nejen) v divadle příliš často zabývá podružnostmi a odsouvá tak podstatné existenciální otázky. Vysmívá se na první pohled nenápadnému, ale rozbujelému snobismu západního myšlení.

foto Přemysl Bukovský

Potřetí úzkost ze smrti

Hrdinou Přicházíme z daleka je syrský chlapec, jemuž se po mnoha peripetiích podařilo dostat až do Norska. Iva Moberg (jediná česky mluvící herečka uskupení NIE) příběh především úsporně, klidně a srozumitelně vyprávěla. Marina Popovič ztělesňovala chlapcova kamaráda, který se po cestě utopil a hlavní postavu pak doprovázel na cestě už jen v představách. Působila především svou křehkou přítomností na jevišti. Jean Goubert a Robert Orr vyprávění odlehčovali. Třeba zpěvem veselé písně, v níž vyjmenovávali všechny chlapcem procestované evropské země. Působilo to spíš jako úvod k jakési roadmovie než jako kulisa k tísnivému příběhu. Díky takovým vstupům nebylo představení ani trochu patetické.

Příběh jako takový se příliš nelišil od mnoha jiných, s nimiž se lze setkat například v televizi. Po dvou hodinách spektakulárních jatek na Shakespearových vraždičkách mě ale ani nenapadlo, že by mi to mohlo vadit. Vážila jsem si i celkové divadelní úspornosti, kterou bych asi jindy označila jako nevýraznost. Zařadit tuto inscenaci do programu tak, aby ji stihli vidět i návštěvníci zahajovacího představení, byl buď velmi prozíravý dramaturgický tah, anebo šťastná náhoda.

více info o festivalu zde
Recenze Psího života vyšla v časopise Svět a divadlo 6/2017