DIVADLO V DLOUHÉ: DATING V OSMI
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA
Rande na slepo: muž a žena plus další tři uvnitř, sexy nabíječ, podbízivý slizoun a ufňukaný nikdy nedospělý hračička, respektive pipinka tušící ve svém nitru Keiru Knightely, starostlivá nervní matka a negativně vyhlížející emancipovaná filosofka. Komika je tvořena z čisté podstaty charakterů, které můžeme vnímat buďto jako jisté prototypy neb dokonce ztělesnění lidských vlastností a rysů. Divácká znalost „materiálu“ pak usnadňuje samotné porozumění a napojení v oblasti herec – příběh - divák. Díky pevně stanoveným rámcům, ze kterých není možno vybočit, však i plyne nulová možnost psychologického posunu hrdinů (nebo alespoň tří čtvrtin z nich) a tím i nutný předpoklad pojetí hry jako humorné hříčky limitované přibližně hodinou. Naštěstí je přesně tak Dating v osmi inscenován - a já osobně jsem se tu necelou hodinu bavila.
Lucerna Člověk nežije ve vakuu a tak se chtě nechtě stane, že když navštíví až několikátou reprízu inscenace, nejde do divadla s úplně „čistým štítem“. O Lucerně Hany Burešové již bylo řečeno a napsáno mnoho. Možná až moc. Nebudu výjimkou a také přidám svou troškou do mlýna.
Vlastně to byla taková milá pohádka, přelud, sen. Jenže z té magické nádhery všech projekcí a kostýmů jsem občas musela pokukovat po okolí hlediště a ujišťovat se, že jsem opravdu vzhůru. Divadlo v Dlouhé představuje Lucernu jako mírnou (zvýraznit a podtrhnout) parodii českých mýtů (na což musí upozornit i v podtitulu inscenace), potažmo národně buditelské literatury, do níž Jiráska zaškatulkuje mimo jiné právě tím, že ho místy zesměšňuje. Jenže buďto ze strachu nebo z úcty (což je paradoxem) se neumí rozhodnout pro úplné odepsání ani pro totální vzdání holdu tradici. To, co vtipně nadsadí, vzápětí smete vážností nebo nedostatkem pichlavosti, kterou nahradí líbivá a neurážející neutrálnost.
Je to znát i na hereckých výkonech. Jako kdyby jedna část souboru parodicky hrála téměř archetypální prototypy nejen české literatury, ale celého českého lidového báchorkaření a pohádkaření, a druhá si toho nevšimla, či všimnout nechtěla. Za první skupinu jmenujme alespoň Marii Poulovou (alternuje ji Veronika Lazorčáková), která nadsazuje postavu Haničky jakožto diblíkovsky roztomilou, ale zároveň statečnou děvečku „z lidu“, co si nebojí umazat nohy bahnem.
Když už jsem se smířila s nenáročným pohádkovým laděním, z něhož tu a tam vypadne vtípek pro milé pousmání, přišel velký zvrat v podobě závěrečné scény. Představení si po celý večer vede dobře, publikum je přátelsky naladěné, takže je ke konci možné zariskovat a dovolit si nějaký ten výstřelek na zakončení. Má-li to být sebedestruktivní shození celého způsobu inscenování, lze jej považovat za jeden z kladů: účinkující se změní v loutky a seskupí se do živého obrazu. Trhavé opakující se pohyby živých figurek jsou díky využití projekce pod dohledem českých velikánů (Karel IV., Božena Němcová a další), kteří navěky kralují v bezpečí lipové koruny. Bodrý vodník Michal vykoukne ze své loužičky a s nadnesenou ironií (odkazující na závěr filmového Odcházení) pronese: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Já jen doufám, že to opravdu nebylo myšleno úplně vážně.
DIVADLO V DLOUHÉ: LUCERNA
Dating v osmi Na úvod jen krátce o krátké srandičce pojednávající o tom, jak si v sobě každý nese několik vnitřních hlasů, které se střetnou u jednoho stolu. Text Jana Bílého v režii Adély Laštovkové Stodolové má silný základ ve vypozorovaném lidském chování a opisu určitých základních vzorců, z nichž si každý v různé míře něco nese. A právě díky tomu může téměř stoprocentně fungovat před jakýmkoliv (dospělým) publikem.
 |
| Foto Michael Tomeš |
Lucerna Člověk nežije ve vakuu a tak se chtě nechtě stane, že když navštíví až několikátou reprízu inscenace, nejde do divadla s úplně „čistým štítem“. O Lucerně Hany Burešové již bylo řečeno a napsáno mnoho. Možná až moc. Nebudu výjimkou a také přidám svou troškou do mlýna.
Vlastně to byla taková milá pohádka, přelud, sen. Jenže z té magické nádhery všech projekcí a kostýmů jsem občas musela pokukovat po okolí hlediště a ujišťovat se, že jsem opravdu vzhůru. Divadlo v Dlouhé představuje Lucernu jako mírnou (zvýraznit a podtrhnout) parodii českých mýtů (na což musí upozornit i v podtitulu inscenace), potažmo národně buditelské literatury, do níž Jiráska zaškatulkuje mimo jiné právě tím, že ho místy zesměšňuje. Jenže buďto ze strachu nebo z úcty (což je paradoxem) se neumí rozhodnout pro úplné odepsání ani pro totální vzdání holdu tradici. To, co vtipně nadsadí, vzápětí smete vážností nebo nedostatkem pichlavosti, kterou nahradí líbivá a neurážející neutrálnost.
 |
| Foto Martin Špelda |
Když už jsem se smířila s nenáročným pohádkovým laděním, z něhož tu a tam vypadne vtípek pro milé pousmání, přišel velký zvrat v podobě závěrečné scény. Představení si po celý večer vede dobře, publikum je přátelsky naladěné, takže je ke konci možné zariskovat a dovolit si nějaký ten výstřelek na zakončení. Má-li to být sebedestruktivní shození celého způsobu inscenování, lze jej považovat za jeden z kladů: účinkující se změní v loutky a seskupí se do živého obrazu. Trhavé opakující se pohyby živých figurek jsou díky využití projekce pod dohledem českých velikánů (Karel IV., Božena Němcová a další), kteří navěky kralují v bezpečí lipové koruny. Bodrý vodník Michal vykoukne ze své loužičky a s nadnesenou ironií (odkazující na závěr filmového Odcházení) pronese: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Já jen doufám, že to opravdu nebylo myšleno úplně vážně.
BARBORA POKORNÁ
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme