Etlíková: Divadlo evropských regionů Hradec Králové (úterý 27. a středa 28.6.)

LUTKOVNO GLEDALIŠČE: AKVÁRIUM
ÚSTAV ÚŽASU: USNULA JSEM, ALE NESPÍM
MAGALI ROUSSEAU: L´INSOLITE MÉCANIQUE, JE BRASSE DE L´AIR
SMOKING APPLES: V NAŠICH RUKÁCH
CIRK LA PUTYKA: UP END DOWN

Bezprizorné úterý

V úterý jsem plánovala odjet na otočku do Prahy, nicméně z toho sešlo, a tak jsem se rozhodla, že se budu celý den jen tak flákat po Hradci. Potřebovala jsem si dát alespoň na jeden den pauzu od psaní, zatancovat si a vyspat se, aby se ze mě nestal zapšklý automat na kritiku. Předsevzala jsem si, že o divadle, které ten den uvidím, nebudu psát. Teď je mi to ale líto, protože minimálně o dvou divadelních zážitcích by byla škoda se nezmínit.

Během ranního Akvária slovinského uskupení Lutkovna Gledališče mě napadalo, že je to vlastně nový cirkus pro diváky od tří let. Inscenace nenabízela víc než prostou radost z pohledu na to, jak hlavní hrdina-vajíčko prozkoumává neustále se proměňující prostředí v akváriu. Herci sem během představení lijí vodu, vypouštějí ji, nebo ji barevně prosvětlují. Plastové vajíčko se ve vodě cachtá, potápí se, nebo tu překonává různé prostorové překážky. Prostředí dotvářejí průběžné malby na sklo akvária, díky nimž se může vajíčko proběhnout například po schodech. Děti tato hra inspirovala k neobvyklému množství komentářů, takže je paní učitelky neustále vyzývaly ke klidu. Pro dospělé publikum díky tomu ale vzniklo mimořádně zábavné představení v představení.

foto Ondřej Littera

Absolventi KALD DAMU vytvořili jako poslední rozloučení s pedagožkou a režisérkou loutkového divadla Markétou Schartovou inscenaci Usnula jsem, ale nespím.  Vysmívá se v mnohém absurdním, ale hluboce zakořeněným představám o smrti jakožto tabu, s nímž nikdy nemají být žerty. Postavy hovoří ve verších plných chytrých slovních hříček, v nichž se například „uctívání našeho pána“ mění v „uctívání našeho páva“. Z této metafory inscenace mnoho těží. Václav Jelínek rozehrává postavu kněze-páva (bůh všechny sleduje oky na jeho ocasu) a věřící-smuteční hosté se stylizují do jeho slepic. V této inscenaci se urna podobá krabici na bonbóny a sami mrtví se nemohou ubránit záchvatům smíchu, když popisují okolnosti své vlastní smrti.

Osobně jsem se s Markétou Schartovou setkala jen jednou, zrovna ve chvíli, kdy jsem se během jedné důležité zkoušky pokoušela lhát o svých skutečných záměrech a touhách. Jediná věta paní Schartové mě tehdy přiměla říct vše na přímo. Při sledování inscenace jsem si často vybavovala tuto vzpomínku, která byla v perfektní shodě s atmosférou inscenace.

Středa

Některá umělecká díla mají charakter pobídek ke vstupu do mentality jistého typu myšlení. Například film Alois Nebel chápu z velké části jako vstup do chlapeckého vidění reality. Konec druhé světové války se tu prolíná se zádumčivě melancholickým světem vláčků či vlaků. L´Insolite mécanique považuji naopak za bránu do dívčí snové reality (několik mužů mi ale řeklo, že takto vypadal i jejich dětský svět, takže se nejspíš nejedná o přesnou charakteristiku). Dívka, již ztělesňuje francouzská aktérka, vypráví o touze létat, kterou byla už jako malá posedlá. Hraje se v tmavé místnosti, po níž jsou rozestavěné různé mechanické bytosti nebo tajemné laboratorní nástroje. Aktérka především předvádí jednotlivé „exponáty“. Nechává vybrané diváky, aby si poslechli „zpěv“ živé zlaté rybky v zavěšeném akvárku nebo připevňuje pírka na jakýsi běžící pás, z něhož brzy všechna opadají (což ovšem vytvoří nový esteticky působivý obraz). L´Insolite mécanique oslavuje potřebu tvořit samoúčelné, ale velmi komplikované a esteticky působivé snové konstrukce. Lze tu s dívkou prožívat její naivní doufání, že ožijí a stanou se součástí reality, a současně i její radost z toho, že se to nikdy nestane.

Britská loutková inscenace V našich rukách bez použití slov dokumentuje mechanismy světa, v němž se podniká s rybami. Zachycuje osud obchodníka, jehož byznys se položí, a on následně hledá na rybím trhu nové místo. Tvůrci vkládají hodně energie do snahy přiblížit atmosféru prostředí, v němž pracuje. Často ho přirovnávají k drsnému světu mořských ptáků, kteří spolu bojují o potravu. S pomocí loutky obchodníka v životní velikosti (herci animují jen její hlavu a části paží, zatímco zbytek těla si diváci pouze domýšlejí) vykreslují i drsnost jeho života v osamělosti během životní i profesní krize. Na popisech se ovšem inscenace vyčerpává. Během představení jsem měla neustále dojem, že se možná s něčím podstatným míjím. Snad jsem také do snahy přesně pochopit faktické okolnosti příběhu vložila tolik energie, že ke mně už nedolehly žádné hlubší významy.

foto Richard Davenport

Na Up End Down jsem se dostala v pokročilé fázi festivalové únavy, což mému zážitku nejspíš dost prospělo. Kvalita inscenace nespočívá v extrémní technické zdatnosti artistů, ani v silných a originálních obrazech. Těžko také přesně rozklíčovat všechny vzpomínky hlavní postavy, starého Karla Kratochvíla. Nejvíc ze všeho jsem si užívala dynamiku, s níž se tu střídají scény. Jde sice spíš o technický rozměr díla, často to ale přináší působivou změnu atmosféry. Na scéně-ulici hoří čajová svíčka za mrtvého a v další scéně přes ni rychle přejde a rozšlápne ji skupina chodců. Pomalá akrobacie andělů na šálách se objevuje vedle výjevů se ztřeštěnými moderátory nebeského rádia, kam se lze dostat „tunelem rovně, pořád za světlem“ a odkud se chodí na zem domů jako z obyčejného zaměstnání. Jedno nálada tu často bez přípravy střídá diametrálně odlišnou. Up End Down „hrká“ s představami publika. Možná nedokáže nabídnout silnou výpověď, rozhodně ale lze při představení zažít pocit neklidu "nahoře střídá dole".