Mikulka: Život je krásnej (Činoherák Ústí na Labem)

No, krásnej...

Nová inscenace ústeckého Činoheráku je autorský kousek: zdejší dramaturg Karel František Tománek si svůj vlastní text také sám zrežíroval. Jako autor používá oblíbenou metodu spleti několika příběhů, které se postupně odkrývají; nechronologicky a často i s docela výraznými skoky v čase. Pět žen a tři muži se přeskupují do nejrůznějších dvojic, opouštějí se, provádějí si nejrůznější drobné i větší podrazy, občas se dokáží utěšit a jindy si prostě jen tak nerozumí.



Je dost obtížné napsat, co se přesně v představení stane, kam příběhy směřují a jaký to má všechno smysl. Tománek se zalíbením vymýšlí a propojuje dějové linky, někdy velmi zábavně, jindy poněkud násilně. Základní tón je posmutněle veselý, nebrání se však ani téměř zelenkovským přepjatostem. Jedna z žen například nemůže souložit, protože při pokusu o pohlavní styk nutkavě zvrací. Jako třicátnice se nicméně rozhodne prodat své panenství, za získané peníze si pořídí náležitě kvalitní sperma, nechá se uměle oplodnit a synovi zařídí skvělou budoucnost. Dost možná je to ale jen plané snění nepříliš úspěšné zdravotní sestry – hranice mezi představami a realitou se (nejen v tomto případě) poněkud stírá. Laxní a vyhořelý lékař najde klid teprve když si začne píchat jakousi drogu – a dokonce ho zase „začne bavit“ operovat. Je to cynický vtip nebo skutečné východisko? Tománek zachovává vážnou tvář, nedává přímou odpověď, v každém případě je ale jasné, že tu asi nebude všechno tak docela v pořádku.

Titul Život je krásnej samozřejmě vyznívá ironicky, to ale asi překvapí jen málokoho. V každém případě sledujeme shluk postav, které jsou spíše než co jiného frustrované, často nešťastné a křečovitě hledají cestu ven. „Skončím s herectvím. Budu účetní. Vždyť mám matfyz…“ prohlásí Věra, v podání Natálie Drabiščákové nejzábavnější, nejvýraznější a nejpovedenější postava celé inscenace. Navíc svým způsobem typická: nikdy není úplně jasné, kdy mluví sama za sebe, kdy si zkouší divadelní roli a kdy prostě jen tak afektovaně trojčí. (Trochu od věci: jedním problémů je to, že dámy výrazně přehrávají pány. Jasným plusem je naopak lehce surreálná scéna Dády Němečka)



Zdánlivě je přítomna i jakási jistota. Většina přítomných hledá – a zdá se, že občas i nachází – klid a smír v chrámovém prostoru, kterému dominuje vyrovnaná a chápavá karmelitánka. Ta se ovšem v závěrečné scéně zařadí do skupinky těch nejvíc beznadějně zamilovaných a vnitřně nejvíc rozervaných. Z hlediska vedení příběhu to sice působí trochu svévolně, vyznění je nicméně jasné: spoléhat se dá pouze na sebe, potíž je ale v tom, že ani od sebe nelze v tomto ohledu očekávat žádné zázraky.

více informací o inscenaci zde