Zhruba po sedmdesáti minutách to vypadalo, že představení končí, a já si říkal, že to byla podívaná neobyčejně rafinovaná, velmi nejednoznačná, a také velmi provokativní - ve smyslu provokování publika k hledání vlastního názoru. Že budapešťské divadlo s pomocí hry berlínského dramatika vyslyšelo volání po otevřeném politickém divadle, se kterým tady před pár dny přišel kolega Švejda.
Ach jo. Už dlouho jsem neměl v divadle tak silný pocit ztracené šance. Tím spíš, že zahrané to bylo skvěle. Nejen v dominující drastické groteskní nadsázce, ale i ve hře jemných náznaků a téměř minimalisticky rozehrávaných mikrosituací.
O inscenaci jsem psal v Divadelních novinách 19/2017 (k přečtení zde)
více informací zde
Sousedé, dva manželské páry jako přepjatě groteskní modelový obraz současné západoevropské společnosti. Intelektuálně založená veganka a její submisivní manžel, proti nim dvojice charakterizovaná replikou „ona je cvičitelka fitness a on debil“. Pak v noci zaklepe na dveře černý uprchlík, první pár ho přijme a začne o něj s nadšením pečovat (manželka záhy i intimně), ti druzí jej odmítají a mají strach. Obě strany pak v nadsazené podobě projedou všechny obvyklé „vítací“ a „odmítací“ argumenty - načež je manželka nalezena mrtvá. Zbylá trojice předvede zuřivé furore, kterému dominuje tvrzení „my jsme to hned říkali“ a které přejde až do odpudivě xenofobních a fašizujících tirád, jež čerstvý vdovec absurdně podbarvuje jakousi sentimentální písní. Podařilo se navodit – opět jasně modelovou – situaci, která skutečně nemá jednoduché řešení: na jedné straně evidentní problém, na druhé neméně evidentně přepjatá reakce. A teď si to milý diváku nějak srovnej, napovídat ti nebudeme.
Vtip je v tom, že konec to byl pouze falešný. Hrálo se pak ještě další půlhodinku, během které se ukázalo, že manželku nejspíš zabil sám žárlivý manžel a uprchlík jen vyděšeně utekl, protože měl strach, že mu hrozí vyhoštění do vlasti, kde by byl nejspíš popraven. Když na tohle všechno přijde andělsky stylizovaná manželčina sestra, trojice xenofobů ji společnými silami umlátí. Na scéně se pak objeví zrcadlo otočené do publika a skupinka dětí, které zapějí píseň o těžkém osudu emigrantů. To, co dlouho vypadalo jako rafinovaná hra, která vkládá nepominutelné argumenty do úst postavám, se kterými se nám z dobrých důvodů nechce souhlasit, skončila jako agitka zcela standardního střihu.
Ach jo. Už dlouho jsem neměl v divadle tak silný pocit ztracené šance. Tím spíš, že zahrané to bylo skvěle. Nejen v dominující drastické groteskní nadsázce, ale i ve hře jemných náznaků a téměř minimalisticky rozehrávaných mikrosituací.
O inscenaci jsem psal v Divadelních novinách 19/2017 (k přečtení zde)
více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme