Etlíková: Dotěrnosti (Studio PalmOFF)

Davida Šiktance jsem vždy vnímala jako režiséra, který se sice dokáže vyjadřovat v působivých výtvarných metaforách, ale také mu velmi záleží na realisticky laděné slovní komunikaci mezi postavami a rád s herci nachází jemné psychologické nuance (ten dojem jsem získala při jeho absolventských inscenacích v DISKu a potvrdila ho například ostravská Divoká kachna). Ve hře Martina Hýči Dotěrnosti postavy vedou buď vnitřní monology nebo komunikují tak ubohým způsobem, že se toho z hovorů nedá o vztazích příliš mnoho vyvodit. Výsledkem je inscenace s největším poměrem obrazových metafor a nadsazených psychologických zkratek ve stylu Jana Nebeského či Jana Friče, s nímž jsem se u tohoto režiséra setkala.

V prvních scénách se může zdát, že půjde o woodyallenovskou komedii, v níž bude nemotorný a zamilovaný „on jedna“ (Jan Hušek) usilovat o nedostupnou „ji“ (Kamila Trnková), s níž před časem strávil noc. Atmosféru silvestrovské párty, v jejímž prostředí se odehrávají vzpomínky i samo setkání, tvoří mnoho hravých metafor. Patří mezi ně například použití heliového balónku, z něhož se při konverzaci nadechují „on jedna“ a „on dva“ (bývalý přítel a taneční partner dívky v podání Tomáše Dianišky) a jejich hlasy pak zní nadmíru pseudointelektuálně. Jeden z nejpodstatnějších obrazů vyjadřuje sex památného seznámení, při němž on neustále mluví o svých vizích společného štěstí a dívce se nelze divit, že utíká, jakmile to jde.

Tato scéna uvozuje mnohem lyričtější linku, v níž hrají důležitou roli monology netečné, ale velmi osamělé „jí“. Z toho, co říká, lze postupně pochopit, že se pro ni kontakt s okolím rozpadl na dva nesouvisející způsoby komunikace. Na jedné straně snadno dostupný fyzický kontakt s muži a na druhé mluvení, které jí ale samo o sobě neumožňuje navázat hluboký vztah. Až do konce představení pak nabývá na intenzitě atmosféra života za tlustým sklem, čemuž vedle variací se simultánním pouštěním hereččina obrazu v televizoru dopomáhá i velice smutný výraz Kamily Trnkové. V intimním prostoru studia PalmOFF se lze při pohledu na něj i rozplakat.

Bezradnost je ale znát na způsobu, jímž jsou pojati oba muži. Z jejich monologů lze vyrozumět, že „užvaněného mimoně“ i „jednoduššího tanečníka“ dovedly k současnému způsobu chování představy neméně stísňující než ty dívčiny. I oni žijí za tlustým sklem, přestože si to možná nepřipouštějí. O jejich duševních pochodech se lze v inscenaci dozvědět jen z náznaků v replikách a z občasného smutného tónu mluvy. Což je škoda mimo jiné proto, že by výraznější rozehrání umožnilo ukázat dívčinu lhostejnost plastičtěji. V nynější podobě to vyznívá spíš banálně: že si muži pozornost netečné krásky nezasluhují hlavně kvůli své komunikační neobratnosti a nejspíš i hlouposti. Režisér vyjadřuje niterné představy postav jen na místech, kde k tomu text přímo vyzývá, ale nedomýšlí ho dost na to, aby vznikla vyvážená a konzistentní situace. Tím se v této inscenaci David Šiktanc liší od režisérů zmíněných v úvodu, kteří používají obrazové metaforické zkratky především jako prostředek, jak vytvořit souvislosti i na místech, které hra nechává otevřená.

Tyto interpretační mezery způsobují, že Dotěrnosti vyznívají jako dramaturgicky slibný projekt, který se ale z velké části zasekl v rovině chytrého konceptu. Při představení se lze neustále „zabavovat“ hledáním souvislostí například mezi narážkami na lidovou kulturu a vstupy, v nichž se herci objevují se škraboškami s obličeji celebrit ze silvestrovských pořadů. Bez srozumitelného situačního plynutí má ale toto intelektuální úsilí poněkud těžkopádný charakter. Dojemné dívčiny monology navíc v tomto kontextu působí trochu kýčovitě.

foto Martin Špelda

info o inscenaci zde