Mikulka: Rekvalifikační kurz (4+4 dny v pohybu)

Na digitálním dně

V rámci festivalu 4+4 dny pohybu bylo v Karlínských kasárnách možné vidět i nastudování původně rozhlasové hry René Levínského, pyšnící se titulem Jaromír Stromšík: Úvod do práce s počítačem - Rekvalifikační kurz, Úřad práce Městské části Praha 9. Stejně jako v rozhlasové verzi byl jedinou (a titulní) postavu na scéně Petr Vaněk.

Rekvalifikační kurz je hříčka, jakých už má Levínský na kontě několik, a také tentokrát dokazuje jak schopnost psát vtipné, absurdně rozbíhavé dialogy, tak setrvalou zálibu v technickém žargonu a podivně vykloubených postavách. „Opravdová“ inscenace má oproti rozhlasové hře výhodu, že se diváci skutečně stávají součástí kurzu: sedí v lavicích za (funkčními) monitory, tu a tom mohou něco interaktivně napsat nebo si dokonce zahrát pac-mana. Komplikací je zase to, že čistě technicky nejspíš nebylo tak snadné realizovat vše, co si autor vymyslel ve finále, kdy se podivný školitel změní v postavičku počítačové hry a diváci jej dále sledují už jen prostřednictvím obrazovky a zvuku z reproduktorů. Což ještě podtrhne trochu banální anekdotičnost závěru: zhruba čtyřicet minut běží velmi hezký absurdní monolog, načež představení bez přesvědčivého vnitřního důvodu náhle skončí.



Petr Vaněk je ovšem výborný, ing. Stromšíka neshazuje víc, než je nezbytně nutné, účinně podehrává, důsledně se vyhýbá jakémukoli vizuálnímu kontaktu s diváky a všechny předepsané asociační řetězce a poskoky ze sebe souká s naprostou samozřejmostí, aniž by nadbytečně zdůrazňoval jejich vtipnost či ujetost (o práci s PC se tu nesystematicky dozvíme zhruba tolik, co o školitelových hygienických návycích a jiných zajímavostech). Nad rámec textu si nijak zvlášť nevymýšlí – ku prospěchu věci - ani režisérka Johana Švarcová. Vlastně jen doplňuje projekci, na které je vidět, čím se školitel zabývá, když sedí za svým počítačem (povětšinou sjíždí nejrůznější e-shopy). A do toho všeho se neurčitě, vcelku nenápadně a spíš jen zvukomalebně ozývá zvuková kulisa Martina Ožvolda.

Na Rekvalifikační kurz by asi bylo možné se dívat tak trochu jako na Na dně digitální éry, myslím ale, že tento aspekt není nutné příliš přeceňovat. Zůstáváme přece jen především na úrovni zábavné ajťácko-autistické legrácky, i když tak trochu se stínem bezvýchodné lítosti. Ať už nad školitelem samotným nebo nad jeho frekventanty, kteří žijí z životního minima tři a půl tisíce na měsíc a na rozdíl od školitele samotného nemají šanci prchnout z nepohodlného 3D světa do příjemných dvou rozměrů počítačového monitoru.

více informací o inscenaci zde