Mikulka: Jsme v pohodě (Národní divadlo)

Je čas na Šejnyšou!

Všichni jsme nějací, každý máme nějaké problémy a zvláštnůstky, které mohou vypadat pro nás i pro ostatní nesnesitelně, důležité ale je, abychom se s nimi naučili žít, tolerovali je u sebe i u těch ostatních, snad je dokonce i měli rádi. Zhruba tohle je klíčové sdělení hry Jsme v pohodě. Říká se to ovšem způsobem, který s pramálo objevnou banalitou tohoto sdělení počítá - a využívá ji jednak k všelikým ironickým hrátkám a jednak k tomu, aby se ukázalo, že je to sdělení vzdor všemu dosti podstatné. (Následují nepěkné spoilery.)

Paul Rudnick nakládá ostošest. Na úvod vyprávění matky, která má dceru lesbu, jednoho syna lesbického transsexuála a druhého sadomasochistického homosexuála. Potom obskurní televizní queer show stárnoucího exhibujícího gaye a jeho mladého asistenta. A nakonec vyprávění venkovské maminy, žijící pro absurdní ruční práce (od aplikací na trička až po večerní róbu pro kočky), jejíž homosexuální syn zemřel v New Yorku na AIDS, a která s prostou, leč vstřícnou myslí dokáže na všem najít to dobré. Inscenace Braňo Holička všechny přepjatosti ještě dál vyostřuje a zgroteskňuje (jako pars pro toto snad stačí připomenout mikrofon ve tvaru mohutného penisu), zároveň však viditelně nechce být zlá. Takže převládá (sebe)ironie, odstup a zlehčující vtipy. Což konec konců není úplně marné: všechno to divoké trojčení se sice občas poněkud vleče, dost často však dokáže být i nefalšovaně zábavné.



Právě díky ironii autora i inscenace je snesitelný závěr, kdy se všechny výše jmenované postavy sejdou v porodnici, tak nějak si ve výše zmíněném smyslu porozumí, načež si v úplném finále ještě jednou v dojemné jednotě zadovádějí v úvodním dílu nové (neméně příšerné) queer show onoho bývalého asistenta. A aby toho nebylo dost, tuto show překvapivě uvede pohledná nápovědka Lucie Brychtová, která při této příležitosti divákům oznámí, že vystudovala muzikálové herectví jako Petr Brychta a poté změnila pohlaví. To už je ovšem doopravdy, docela důrazná připomínka toho, že podivnosti, o kterých se hraje, nejsou jen nějaké odtažité módní výmysly (i když tedy, jak moc jsou dnes tahle témata módní záležitostí, to by bylo taky na debatu).



Svým způsobem je to celé velmi postmoderní koncept: lze se docela dobře bavit, ironicky, posměšně i tzv. nekorektně, stejně tak se lze dojmout, nejen nad těžkými osudy, o kterých se hraje, ale i nad tím, že všechny sexuální podivnosti, a dokonce i přímočarou prostotu té zručné dámy dokážeme sledovat s takovou tolerancí a sympatiemi. No a přitom všem tu pořád jsou bezpečná zadní vrátka zlehčující několikastupňové ironie, pomocí které se dá cokoli kdykoli bez velkých potíží zazávorkovat. Vlastně to byl zážitek docela rozporuplný, i když nikoli nepříjemný.

O inscenaci jsem hovořil 31. 10 na ČRO Vltava v pořadu Mozaika (k poslechnutí zde mezi 45:43 a 55:49). 
Více informací zde
Foto: Martin Špelda