Mikulka: Prokletí (Palm Off Fest - Teatr Powszechny Warszawa)

Nedlouho po Romeu Castelluccim dorazilo do Prahy dílo dalšího renomovaného divadelního provokatéra, chorvatského režiséra Olivera Frljiće. Na rozdíl od trochu nijaké Castellucciho Democracy in America přivezl varšavský Teatr Powszechny inscenaci, která v Polsku vyvolala skutečné pozdvižení. Není divu, když v průběhu představení dojde na felaci a oběšení sochy papeže Jana Pavla II., kácení velkého kříže motorovou pilou, výrobu samopalů z krucifixů, úvahu o sbírce peněz za účelem najmutí vraha předsedy strany PiS Kaczynského a spoustu dalších pikantností. Potíž je v tom, že provokace je to šitá na polskou míru, Pod Palmovkou spíš všichni se zájmem sledovali, jestli se naplní pověst, která Prokletí předcházela - pobouřen či zasažen byl asi jen málokdo. Ale to bylo jasné předem a nemá smysl to komukoli vyčítat, naopak, je nepochybně dobře, že bylo možné na vlastní oči vidět, jak vypadá divadlo, které dokáže ve Varšavě vyvolat regulérní pouliční demonstrace.

O Prokletí budu podrobně psát do SADu a taky povídat v úterý na Vltavě v Mozaice, takže zde jen tři pochybovačné poznámky tak trochu na okraj. (S pevnou vírou, že se nadivadelní kolegové nebudou flákat a přihodí své postřehy).

Už při sledování představení, a ještě víc při následné debatě s tvůrci, se ukázala jedna věc: všichni zúčastnění berou provokaci či porušování všech myslitelných tabu jako hodnotu samu o sobě. Jedna z hereček to řekla zcela přímo (cituji pouze po paměti): „I když jsme si o sobě mysleli, že jsme otevření, během zkoušení jsme zjistili, že máme spoustu zábran. Ale dokázali jsme je společně překonat.“ To nepochybně ano, ale jestli je to opravdu tak moc príma, tím bych si zas tak úplně jistý nebyl. Přinejmenším by mě zajímalo, zda pak lze s použitím této logiky přivítat překonávání zábran či tabu jakéhokoli typu. Třeba, čistě hypoteticky, zábrany dát do zubů někomu, kdo urazí mou víru nebo uctívaného papeže. Jsou moje zábrany horší než zábrany těch jinak smýšlejících? Osobně se domnívám, že řada zábran a tabu má být zachována, i když s nimi třeba nakrásně zatočit dokážeme.

Tvůrci taky napůl s pýchou a napůl rozhořčeně připomínali, kdo všechno jejich představení odsoudil (třeba samotný Jaroslaw Kaczynski). Pýcha - no budiž, kdo z vás to má. Rozhořčení mi ovšem přijde trochu pokrytecké, vždyť přece sami uznávají, že dělali všechno proto, aby inscenace byla co nejprovokativnější. A že se někteří lidé rozčilovali, aniž by představení viděli na vlastní oči – a jak si to proboha v Teatru Powszechnem představují? Že se věřící a Kaczynski nejdřív přijdou v klidu podívat, jak se hercům daří na jejich úkor překonávat zábrany, a teprve pak se naštvou? Nepochybuji o tom, že spousta argumentů i akcí odpůrců Prokletí je překroucená, přemrštěná a hloupá. Stejně jako spousta argumentů a akcí v inscenaci samotné.

Prokletí je inscenace docela často veselá a v lecčems sebeironická (obé nepochybně ku prospěchu věci). Sebeironie se nejčastěji projevuje tak, že některý z herců komentuje samotné představení, předjímá případné výtky nebo poukáže na slabá místa režiséra. Zazní například věta, že Frjlič je „zajebaný kočovný provokatér“. Tyhle pasáže byly dost vtipné, ale stejně se mi při nich nutkavě vybavovala klasická situace tzv. hrbaté pokory: přijdete na návštěvu k babičce a návdavkem k ne úplně marné bábovce dostanete řeči typu „dnes se mi vůbec nepovedla, je připálená a přemaštěná“. No, a jen zkuste té nespokojené dámě opáčit něco jako „máš pravdu babi, fakt je docela hnusná“ .

O inscenaci jsem psal v Divadelních novinách 19/2017 (k přečtení zde), budu o ní psát v SADu 1/2017 a hovořil jsem o ní 24. 10 na ČRO Vltava v pořadu Mozaika (k poslechnutí zde mezi 16:26 a 23:55). 
Více informací zde