Škorpil: Democracy in America (Socíetas Raffaello Sanzio)

Romeo Castellucci naplnil moje očekávání. Bohužel. Nelze mu upřít schopnost vytvářet na jevišti pozoruhodné a namnoze i uhrančivé obrazy. Tu potemněle surrealistické, tu až abstraktně střídmé, jindy zas, jako kdyby vypadly z obalu Oldfieldových Tubular Bells. Samozřejmá a očekávatelná (vzhledem k jeho pověsti) je tu i plnočetná nahota. To vše má však kvality především výtvarné, což v Democracy in America umocňuje ještě její především abstraktně taneční ráz. S divadlem, jak ho obvykle chápeme je to už horší. Když na něj dojde (jako ve scénách indiánů i prvních osídlenců) je to slabá recitace k nepřečkání. Vlastně jsem byl vůbec nejradši, když Castelluci zůstával u těžko čitelné abstrakce (a nevadilo mi ani dosti pomalé tempo). Když totiž došlo na „sdělování“, dostavil se mi onen pocit, který z duše nenávidím: koukáte se na jeviště a říkáte si „nechce mi říct to, co si myslím, že ne?!“
Tedy vězte, že indiáni (kmen si bohužel nepamatuji) mají neobyčejně bohatý a jistě krásný jazyk, ale tak nějak chápou, že se musí naučit i anglicky, protože to je jazyk mocný, kterým lze vše ovládnout, lovit a dokonce i zabíjet. A jak se tak těm nově příchozím podrobují, svléknou se (či jsou svléknuti? snad i sedřeni?) z kůže. Na scénu přichází vládci onoho kouzelného jazyka. Jsou zbídačelí, pole nerodí, žena je nemocná a Bůh, ten pán slov, nepomáhá. Nezbývá než krást a prodat vlastní dítě. (Beztak bylo neduživé, tak co?) Elizabeth, ta co kradla a prodávala, se dokonce rouhá. Což se (hlavně ta krádež a rouhání) neobejde bez odplaty. Komunita ji i s manželem povolává na nedělní slavnost, kde si vyslechnou trest. Elizabeth z toho všeho trochu zešílí, trhá si šat, jde jí pěna od úst a chvíli mluví i indiánsky. Načež kolem nahé a zoufalé Elizabeth chvíli tančí své dvorské tance aristokracie s péry a pak se objeví dav v červených pláštích a blýskavých kloboucích („Nobody expects Spanish inquistion!“). A také chvíli tančí. Potom se dívky převléknou a se stále nahou Elizabeth tančí jakýsi mečový tanec, přičemž z blyštivých zbraní občas složí jakýsi obrazec a ten ukážou do publika. A k tomu se promítají (nechronologicky) data významných zakládacích událostí a bitev Ameriky z 18. a 19. století. V oněch obrazcích tuším znaky tajných organizací a jen pevně doufám, že to nejsou zednáři, rozenkruciáni nebo New World Order. Ačkoli… Možná asi ano, protože to poslední, co složí, je šesticípá hvězda, kterou Elizabeth (stále nahé) nasadí na krk, párkrát otočí dokola a ona mrtva padá. (Fakt? Vážně?!) Pak se ještě chvíli nad mrtvolkou dítěte (toho prodaného) vznáší ony oldfieldovské trubky (není to zabijácký kapitál a průmysl, že ne? Prosím!). A konec.
Je to schizofrenní situace. Na jednu stranu je mi ona obrazivost blízká, uchvacuje mne fantaskností i technickým provedením. A na druhou stranu se nemohu zbavit pocitu, že slouží k vyjádření názoru, který je mi z duše protivný nejen tím co říká (což by snad ještě mohl být podnět k diskusi), ale i jak pitomě to říká.