Zahálka: Playing Cards 1: SPADES (Ex Machina - Robert Lepage)

Stalo se jedné noci

Není vždycky dobré mít na inscenaci hodně peněz - stávává se potom, že se tvůrce příliš soustředí na to, co si za ně může koupit, a na takové banality jako obsah už nezbývá mnoho času. Kanaďan Robert Lepage mívá hodně peněz a dost si na tom zakládá; českému operymilovnému divákovi bude možná známá jeho newyorská inscenace Wagnerova Ringu, která si dala natolik záležet na práci s projekcemi a obří soustavou nakloněných rovin spojených na ose táhnoucí se v několikametrové výšce napříč celým jevištěm, že něco jako výrazná herecká práce nebo dokonce i vynalézavější mizanscény nemohlo tvůrce zatěžovat (někteří kritici psali o "koncertním provedení opery se scénografií za desítky milionů" atp.) - a přesto to nebyla zcela marná podívaná.



Potíž inscenace Playing Cards 1: SPADES, autorského projektu Lepagovy skupiny Ex Machina (premiéroval před rokem v Madridu, nyní hostuje na Wiener Festwochen), je i není podobná: celý se točí kolem kruhového pódia o průměru nějakých šest metrů a vysokého sotva metr padesát, které skrývá řadu rafinovaných propadel, dveří, praktikáblů atp. a které má po obvodu asi metrový pás fungující jako točna; nad ní je ještě podobně rozměrný technologický protikus s reflektory, tahy, ventilátorem atp. (Nejlepší představu asi poskytne trailer.) Materiál na fascinující podívanou se spoustou efektů, kterou člověk tak nějak očekává - ale dočká se jen z části. Šestice herců na tomto prostoru rozehraje několik příběhů, které se točí kolem lasvegaského kasina a hotelu v době začátku války v Iráku - a ona nadupaná scéna velkou část večera slouží vlastně jen jako ozvláštňující prvek jinak leckdy zcela popisné, realistické scénografie, na níž je zajímavé jen to, že se celá schovala do toho nizoučkého pódia a že z něj umí efektně vykouknout.

To by samozřejmě nevadilo, by naopak - nezdůrazňovat za každou cenu a v každém momentě, co všechno umíme vyrobit a koupit, je projevem sympatické uměřenosti. Jenomže nebýt velice dobrých herců, z nichž každý zvládne leckdy i tři velké postavy bez náznaku figurkářství a ve zdravě civilní rovině, by z toho byla zcela úmorná podívaná: text, jehož autorem je osmičlenný kolektiv zahrnující vedle Lepage i některé z herců, je banální, bezobsažný a silně nevyrovnaný; pátý nálev tu z Davida Lynche, tu z Magnolie a kdoví z čeho ještě. Karetní symbolika je sotva naznačená, počet postav (52) korespondující s počtem hracích karet je jen dobře znějící fígl, protože kdyby v některé scéně bylo třeba o vojáka míň, nezměnilo by se zhola nic krom toho, že už by ten součet nevycházel. (A třeba nevycházel i tak, sotva to někdo z diváků počítal.)

Z Playing Cards 1: SPADES tak nakonec zůstane to, čemu se tvůrci patrně chtěli vyhnout: několik samoúčelných dechberoucích efektů, jako je vpravdě fascinující závěrečný obraz nahého muže v písečné bouři. Jinak je to dlouhých dvě a půl hodiny bez pauzy, v nichž si člověk neustále uvědomuje, jak málo by stačilo, aby to bylo opravdu výtečné divadlo. Nejlépe to vlastně shrnují slova hrdiny jednoho z příběhů, který se vrátil z lasvegaského koncertu Céline Dion: "Vona mě štve, ale ty zvláštní efekty!"