Švejda: Pán z Prasečkova (Národní divadlo)

Zpráva z reprízy 8. června

O Pánovi z Prasečkova se tu krátce po premiéře psalo hned několikrát (Vladimír Mikulka, Martin J. Švejda, Tomáš Hájek). Hlavní výtky směřovaly k neživotnosti a akademičnosti inscenace; k tomu, že „divácky vstřícný“ kus nefunguje tak, jak se asi očekávalo, že fungovat bude. Jaká je tedy situace na konci sezóny, po čtrnácti představeních, kdy je dostatečně obehraná a měla by tedy mít již pevné kontury.
Předně: práce posílila rámec napalování titulního hrdiny. Intermezza spiklenců (Sbrigani, Nerina, Julie, Erast) jsou zřetelně oddělena od ostatního dění. Herci, v téměř civilním projevu, více komunikují s diváky (a funguje to). Díky této skutečnosti pak velice dobře vyniknou i vlastně klíčová slova v závěru, kdy hlavní postava, odcházejíc potupena z města, kam přišla uzavřít sňatek, říká zlomeně hlavnímu strůjci svého neštěstí, Sbriganimu: „Vy jste jediný poctivý člověk, s kterým jsem se v tomhle městě setkal.“ A veškeré dění, které jsme až dosud sledovali, náhle dostává patřičný a hlubší smysl: nikoli s titulním hrdinou, ale s tímhle městem bude něco v nepořádku.
Za druhé: jak se dalo čekat, divácká odezva bude záviset na hercích, jak dokážou „prodat“ své postavy. Inscenaci táhnou Václav Postránecký (Pán z Prasečkova) a Ondřej Pavelka (Sbrigani). Jejich komediální modulování hlasu, gestické a pohybové „naparování“ se, a obecně extemporování, u diváků bezpečně zabírá. Ne každý z herců ale má ten dar: např. Filip Rajmont ve svém doktorském sólu může forsírovat seč mu síly stačí, a reakce žádná.
Zabírají, pochopitelně, hrubší výrazy, dostane se i na aktuality (viróza, amnestie); největší úspěch ale získává výstup se dvěma „podvedenými manželkami“, oblečenými do křiklavě („dábelsky“) národních krojů a napodobujícími moravská nářečí. Tenhle výstup je svou komickou přepjatostí ukázkou lidové frašky v téměř čisté podobě; a pokud některým divákům až dosud nebylo jasné, na co přišli, nyní už v obraze musí být.
Zkrátka a dobře: co v inscenaci zvýraznit šlo, to se zvýraznilo. A diváci, soudě podle smíchu a závěrečného potlesku, z představení odcházejí spokojeni. Přesto si ale myslím, že inscenace Hany Burešové nefunguje tak, jak by měla. Humor jako by totiž nevycházel z jejího „těla“, z režijní práce, ale „zvenčí“. Inscenaci nadále jako by svírala, jak už jsem o tom psal po premiéře, krusta předem daného akademického konstruktu, který na scéně „nežije“; který je herci jen naplňován a který také, kromě několika výjimek, nedochází žádného diváckého ohlasu.