Balada pro režiséra, který neumí neřvat
Inscenace Vladimíra Morávka mi už před několika lety začaly připadat tak stejné, že jsem se jim začal skoro cíleně vyhýbat. Naprostá důslednost není samozřejmě nutná, ale festivalové setkání s Baladou pro banditu rozhodně ke změně názoru nevybízelo. Tahle verze Balady už pamatuje leccos, ale prázdného hlomozu se v ní nadělá, jako kdyby to byla nejžhavější novinka. Morávek je režisér, který dost dobře neumí neřvat - a jeho řev se mi zdá jednotvárný, planě efektní a ve vztahu k předlohám i k tématům bezohledně nivelizující.A co hůř, ten řev nemusí spočívat výhradně jen v počtu decibelů (jakkoli většinou spočívá). Morávkovy inscenace totiž řvou a předvádějí se i v těch pasážích, které jsou co do hlasitosti docela tlumené. A samotný Morávek působí, jako kdyby řvavě hrál na efekt dokonce i v okamžiku, když nečekaně přeruší představení a svým stokrát slyšeným, nesměle zajíkavým způsobem pronese „pokorně prostou“ zdravici pro přítomného Milana Uhdeho.
Více informací zde
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme