Z Festivalu evropských regionů v Hradci Králové
Představení končí, na forbíně stojí Jan Sklenář a říká něco o tom, že na sebe máme být hodní. A že nám to neříká jeho postava, ale skutečný Jan Sklenář, herec Klicperova divadla. Následuje děkovačka, potlesk je mohutný, jakmile však na scénu vejde Richard, aplaus dosáhne nevídané intenzity a následuje dlouhá standing ovation…
Richarda hraje Pavlína Štorková, drobná třiadvacetiletá herečka. A jak! Po jevišti chodí energickými kroky, vypadá jako obludné bezpohlavní monstrum, kterému může být dvacet ale také klidně šedesát let. Zlý skřet, Kaliban (spíše ze Souboje titánů než ze Shakespeara), kterého vyvrhlo samo peklo. Přitom herečka postavu nestaví na základě prvoplánové masky, kostýmu či grimas, ale nesmírně přesnou mimikou a gestikulací, kterým pomáhá nesouměrný pohyb vycházející z Richardova fyzického postižení. Jenže ouvej.
David Drábek se rozhodl přetransformovat Shakespearův text do jednoho ze svých kabaretů. Veselých, absurdních, často na hranici kýče. Kdykoliv začne na jevišti vznikat atmosféra, náznak situace, režisér jí okamžitě ubije lascivním vtipem, bleskovou změnou žánrového znaménka. Ano, ve výsledku je to postmoderní bžunda, ale také obrovsky promrhaný potenciál. Aby nedošlo k omylu: takováto režijně-dramaturgická koncepce je naprosto legitimní. Akorát místo výjimečné inscenace vznikla další klasická drábkovština.
Přitom vůbec nevadí, že celou inscenaci uvedl Jan Vápeník v roli žáby a Kamila Sedlárová v roli ptáka, že strážný má místo hlavy obrovskou chobotnici nebo že je vrah králových mladých dědiců pojat jako Fredie Mercury. Všechno tohle se mohlo stát součástí příběhu o válce růží, příběhu o krvavém králi.
Jenže zdá se, že David Drábek Shakespearovu textu nevěří. Půlka programu k inscenaci je věnována představení postav a jejich skutečným historickým rolím, všichni herci při svých nástupech donekonečna upozorňují na svá jména, a samotný text je autory inscenace neustále zpochybňován (což vrcholí ve scénce - mimochodem výborné - Shakespeara s Marlowem). A stejně tak režisér příliš nevěří svým divákům. Místo divadelní katarze nastupuje v závěru doslovnost, polopatické vysvětlení režijní koncepce a hospodské mentorování. Programové rozbíjení atmosféry a absence dramatické situace jako základního stavebního kamene divadelního příběhu má za následek pouze diváckou lhostejnost. Smáli jsme se, to ano, ale místo zážitku si domů odneseme pouze pár vtípků o tom, jak hrál černoch koně, a královna vrážela do kulis, protože nemohla najít dveře.
A jeden zcela mimořádný herecký výkon, kterému hlediště právem aplaudovalo.
Žádné komentáře :
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme