Jak důležité je mít Krobota
Není to samozřejmě žádný překvapující objev, ale při sledování reprízy Briana si lze v plné síle uvědomit, jak důležitou postavou pro Dejvické divadlo je Miroslav Krobot. A to paradoxně i navzdory tomu, že Brian je inscenace poněkud nevyrovnaná, v řadě ohledů nedotažená a ani zdaleka nepůsobí tak přesvědčivým a „dokonalým“ dojmem, jako aktuální hity Ucpanej systém nebo Racek. Podstatnější se zdá být, že to je další z řady Krobotových pokusů vychylovat soubor z cesty klasického hereckého/interpretačního divadla, po které umí dejvičtí kráčet s obdivuhodnou (a v českém kontextu ojedinělou) jistotou. S takovou jistotou, že by se mohlo trochu zrádně zdát, že k tomu vlastně svého uměleckého šéfa skoro ani nepotřebují.Dejvické divadlo pracuje opačně, než bývá zvykem: pod většinou „nestandardních“ titulů je podepsaný právě Krobot, zatímco hostující režiséři mívají naopak tendencí jít zdejšímu stylu hladce po srsti. V nejrůznějším smyslu podivné či atypické inscenace jako Sirup, Kouzelná flétna, Hamlet, Idiot, Debris nebo Brian sice nepatří mezi trháky (výjimkou je veleúspěšný, zato provozně zcela šílený Muž bez minulosti), vedou však všechny zúčastněné do málo známého terénu. Takové putování může být poněkud nepohodlné a cíl poněkud nejistý, lze však odhadnout, že má na dlouhodobou kondici dejvického souboru blahodárný vliv.
Není nejmenších pochyb o tom, že Dejvické divadlo by bez velké námahy dokázalo být jakýmsi lepším Ungeltem – ale byla by to věčná škoda. Síla „Krobotových Dejvic“ vždy spočívala právě ve schopnosti kombinovat diváckou atraktivitu a přístupnost se schopností hledat a nabízet víc, než jen to, co publikum automaticky očekává.
Myslím, Vladimíre, že nejde zobecňovat "pod většinou ´nestandardních´ titulů je podepsaný právě Krobot, zatímco hostující režiséři mívají naopak tendencí jít zdejšímu stylu hladce po srsti"; co Tejnorová, Jařab, Pitínský, Klimsza?
OdpovědětVymazatA za druhé: docela by stálo za to prozkoumat, jakou roli M. Krobot vlastně sehrává v "organizaci jevišního dění", když pod inscenací sice není podepsán jako režisér, ale účinkuje v ní jako herec. Jak v případě Ucpaného systému, tak Racka jeho postavy hrají, zdá se, významnější roli, než jaká by jim za jiných okolností náležela. Což je samozřejmě jen moje hypotéza. Možná by se to ještě lépe dalo zjistit v případě Krobotových záskoků (třeba právě v Brianovi); porovnat, jak ty postavy vypadají v původním obsazení a jakou roli hrají v rámci celku v případě MK alternování.
Nejde tu vlastně o "jinou formu" režírování?
Samozřejmě máš pravdu, to tvrzení je zjednodušené, Tejnorová nebo v menší míře Havelka a předtím třeba Pitínský skutečně jenom nedrželi linii (na rozdíl třeba od Klimszy v Tramvaji do stanice touha). Podstatné se mi ale zdá to, že Krobotovy inscenace zásadním způsobem pootáčely kormidlem právě ve chvílích, kdy se divadlo „pořádně rozjelo“ a zdálo se tudíž přirozené a samozřejmé, že bude v dosavadním směru plnou parou pokračovat. Začalo to Sirupem, který přišel po průlomovém období s Oblomovem, Příběhy obyčejného šílenství a Třemi sestrami. A v posledních dvou letech je to ještě evidentnější.
OdpovědětVymazatKrobot pochopitelně ovlivňuje dění z pozice respektovaného uměleckého šéfa – ale teorie „režírování zevnitř“, to je spekulace, do které se nechci zamotávat, to by musel pojmenovat někdo, kdo u toho zkoušení byl. Na Briana jsem se chtěl mimo jiné znovu podívat právě proto, že v něm Miroslav Krobot dlouhodobě zaskakuje za Martina Myšičku. Ale musím přiznat, že mi ta změna nepřišla z hlediska celé inscenace úplně zásadní, a taky, že Myšička se mi do role racionálního, nemúzického a odtažitého Franka hodil lépe než Krobot, který i tady hrál - jako obvykle – stylem podstatně osobnějším.