Mikulka: The Four Seasons Restaurant (Societas Raffaello Sanzio)

Poprvé z Malty

Původně jsem sice chtěl obšírně začít tím, že katalog poznaňského festivalu Malta je nejtlustší katalog, jaký jsem kdy viděl (tři sta stránek a asi tak tři čtvrtě kila), a že se mi moc nelíbí zdejší olbřímí kulturní centrum Zamek, ale hned první festivalové představení znamenalo takový náraz, že zůstanu hezky pokorně u něj.

Romeo Castellucci je hlavní hvězdou i supervizorem letošního ročníku Malty a taky má v programu svou inscenaci The Four Seasons Restaurant (pod hlavičkou proslulé Societas Raffaello Sanzio). Což byl onen náraz. Dlouho to vypadalo na zajímavě vykloubenou, ale ne zas tak úplně mimořádnou podívanou, ve které se ve volném tempu mísil hluk černých děr s renesančními pózami dam a s dialogy o filosofu Empedoklovi (který podle legendy skončil svou pozemskou pouť skokem do Etny – pozor, to je důležité). Jenže pak přišla čtvrthodinka, jakou jsem ještě v divadle nezažil.

Když z jeviště postupně odkráčelo všech deset hereček, zatáhla se opona a ozval mohutný vesmírný hukot stejně jako na začátku představení, zdálo se, že je konec. Jenže najednou se celá opona zvolna rozjela dozadu a na zářivě bílé scéně se naprosto nečekaně objevil ležící osel v životní velikosti (i to volně souvisí s Empedoklem). Pak se opona zase vrátila, osel beze stopy zmizel a scéna se začala zvolna zahalovat do černé barvy; vypadalo to, jako by se po vzoru oné halasné černé díry celá hroutila sama do sebe. Pak se dlouho při znovu se stahující oponě blýskalo a hřmělo, načež za stále hlasitějšího hukotu vypukla apokalyptická erupce sopky. Do toho jakási nezřetelná postava mávala bílou vlajkou a přes příšerný hluk se postupně prosazoval klavír a zpěv veršů „neopouštěj mně“ (údajně posledních Empedoklových slov). Čirý, ani sebemenším odstupem nezlehčený a nesmírně intenzivní patos; nevidět to na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, že to může tak zapůsobit tak silně. 

Více informací o inscenaci i festivalu zde
Recenze vyjde v SADu 5/2013