Uhde: Flashdance (Městské divadlo Brno)

                                Po návratu z muzikálu

O týden později po premiéře Walserovy černé komedie Všemocný pan Krott jsem byl opět v Městském divadle v Brně, tentokrát na premiéře muzikálu Flashdance, který na libreto Toma Hedleyho a na základě scénáře, jejž společně s ním napsal Robert Cary, hudebně ztvárnil Robbie Roth. Šlo o divadelní „repliku“ slavného filmu, který byl poprvé uveden v roce 1983. Brněnské představení bylo premiérou nejen českou, nýbrž přinejmenším evropskou a snad dokonce světovou.

Režisér Moša a jeho tým odvedli profesionálně imponující práci. Světlana Janotová jako hlavní hrdinka skvěle zpívala, tančila a hrála, ostatní jí nezůstali nic dlužni, úspěch byl obrovský a odrazil se v závěrečných dlouhých ovacích obecenstva vestoje. Zcela spontánně jsem tleskal vestoje spolu s ostatními, a to chci podotknout, že touto reakcí šetřívám a nečiní mi obtíž zůstat sedět byť jako jediný uprostřed nadšených diváků, pokud nepočítám svou ženu, která se se mnou solidarizuje.

Teprve cestou domů jsem začal o Flashdance přemýšlet. Je to typicky americký, přesněji řečeno hloupoučký příběh o svářečce, která se pro mimořádnou vlohu stane studentkou umělecké školy v tanečním oboru. Syn jejího zaměstnavatele se do ní zamiluje, ale protože nechce propouštět dělníky, rozkmotří se s rodinnou firmou a dívku přesvědčí. Její talent všichni ihned rozpoznávají – a jako „hořký“ kontrast působí motiv její kolegyně, která se ocitla na scestí, naštěstí napravitelně.

Vybavil jsem si další muzikály, které jsem na brněnské scéně viděl. Počínaje Pokrevními bratry a konče německým pokusem o „americký“ muzikál nazvaný Papežka, pokaždé šlo o story, kterou hudba a tanec „pozvedaly“, aby nevyšla snadno najevo její chudoba a banalita. Jen Chicago byla podle mého názoru výjimka. I má milovaná My fair lady uhnula před shawovskou pointou k happy endu. Vždyť co by řekli diváci, kdyby si Líza vzala Fredyho? I v činohře režiséři autorovo řešení škrtají.

Muzikály nastavují přírodě velmi zvláštní, úpravné zrcadlo. Stará opereta také lakovala narůžovo, ale daleko otevřeněji to přiznávala. „Americká“ poetika nalhává skutečnost daleko rafinovaněji.

Více informací o inscenaci zde
MILAN UHDE