Mikulka: V+W+Juráček (Divadlo Na zábradlí)

Opakované zhlédnutí Korespondence V+W a Zlatých šedesátých (a to v rychlém sledu za sebou) nabízí zajímavé srovnání. Ty inscenace jsou si v principu hodně podobné, Mikulášek s Viceníkovou v obou případech pracují s nedialogickým textem, doplněným výraznými scénickými obrazy, v horším případě ilustracemi. A přitom sledují depresivní spirálu, na níž se ústřední hrdinové vnitřně „rozpadají“ a jaksi mimochodem o sobě říkají docela nehezké věci. A to vše na více (Zlatá 60.) či méně (V+W) zřetelném pozadí povětšinou hodně nehezké doby.

Nejpozoruhodnějším zjištěním je to, jak podstatně se inscenační tým posunul dopředu. Zlatá šedesátá jsou o poznání obrazivější a divadelně propracovanější než Korespondence, všechno tu mnohem logičtěji zapadá do sebe a vytváří konzistentní celek; ubývá ilustrací a přibývá metafor, které slovo neilustrují, ale rovnocenně doplňují. Ani nemluvě o tom, že Mikulášek je nesrovnatelně střídmější nebo snad „ostýchavější“ při použití zaručených prostředků citového nátlaku na publikum. Temné violoncello zní ve finále (a nejen tam) v obou případech, v Korespondenci však bouřilo způsobem téměř vyděračským.

Jsem upřímně zvědavý, kam tahle linie povede v zábranovských Šedých sedmdesátých.

O začátku nové sezóny DNZ bude psát Respekt