Dnes jsem po delší době vyrazila sama do divadla, takže
oproštěná od společenské konverzace o přestávce jsem se mohla věnovat oblíbené
kratochvíli „šmírování“ publika. Zvlášť u inscenace, jako je Čičvákův Kukura Činoherního
klubu (host Redfestu brněnské Reduty), kde je publikum výrazně tematizováno, to
dává dění na scéně další rozměr.
Když Juraj Kukura spílá publiku, že nesnáší divadelnost, vyžaduje herectví „popoludňajšiech sérií pre dojčiacej mamičky dávaných v hlavnom vysielacom čase“ a do divadla chodí jen na profláklé televizní tváře, je to publikum padesátníků, mezi nimiž sedí řada dam, pro které „byl Kukura idol už zamlada“, či muž, který návštěvu divadla bere zřejmě jako úlitbu spokojenému manželství a už asi po pěti minutách Kukurův monolog začne narušovat jemným chrápáním; publikum, u kterého během první půlky suverénně největší smíchovou reakci vzbudí Kukurova a Dadákova společná salsa. Ve frontě na šatnu se pak ozývají hlasy „No, příště už sem nepůjdem, na mě to bylo nějaký moc umělecký“ „Aspoň ta druhá část s Žilkovou byla taková živější“ a dojde i na obligatní „ty vulgarismy byly úplně zbytečné“ Přesto byl závěrečný potlesk rozhodně vřelý, snad proto, že se publikum dočkalo v poslední částí i onoho „zralého mistrovství“ a „hereckého koncertu“. Po přestávce se ale dostalo i na samolibou kritičku, která stejně jako slavná herečka přece neklouže jen tak po povrchu a směje se mezi řádky...
Když Juraj Kukura spílá publiku, že nesnáší divadelnost, vyžaduje herectví „popoludňajšiech sérií pre dojčiacej mamičky dávaných v hlavnom vysielacom čase“ a do divadla chodí jen na profláklé televizní tváře, je to publikum padesátníků, mezi nimiž sedí řada dam, pro které „byl Kukura idol už zamlada“, či muž, který návštěvu divadla bere zřejmě jako úlitbu spokojenému manželství a už asi po pěti minutách Kukurův monolog začne narušovat jemným chrápáním; publikum, u kterého během první půlky suverénně největší smíchovou reakci vzbudí Kukurova a Dadákova společná salsa. Ve frontě na šatnu se pak ozývají hlasy „No, příště už sem nepůjdem, na mě to bylo nějaký moc umělecký“ „Aspoň ta druhá část s Žilkovou byla taková živější“ a dojde i na obligatní „ty vulgarismy byly úplně zbytečné“ Přesto byl závěrečný potlesk rozhodně vřelý, snad proto, že se publikum dočkalo v poslední částí i onoho „zralého mistrovství“ a „hereckého koncertu“. Po přestávce se ale dostalo i na samolibou kritičku, která stejně jako slavná herečka přece neklouže jen tak po povrchu a směje se mezi řádky...
No, aniž bych v samotném Činoherním klubu tak pečlivě monitoroval publikum jako JŠ, zdá se mi (na základě zhlédnutého představení), že reakce tu jsou velmi podobné. Podobná struktura obecenstva, podobné "zájmy". Činoherní klub tímto představením (ale nejen tímto - viz i předchozí inscenace s Kukurou zde) cíleně oslovuje jistý segment potenciálních diváků, který by na jiné inscenace do ČK nepřišel.
OdpovědětVymazatSúhlasím s Martinom. Ja mám z Kukuru zvláštny zážitok v ČK, kde som sedela btw Martine, pred Vami a pamätám sa, ako publikum v mojom okruhu skôr sledovalo môjho partnera, ktorého reakcie nie sú (povedzme) štandardné na tak malý priestor. Takže som si odniesla ani nie tak hodnotenie predstavenia, ale ponosy a tiché urážky na moju polovičku, pretože - "smát sa v divadle? to musí být nějaké zvíře!"
OdpovědětVymazatChacha, taky si na to dobře pamatuju, jak Váš partner rozhazoval diváky. Zvláště tedy jednoho staršího pána. Mám pro ty diváky celkem pochopení. Jeden takový "extravagantní" divák totiž dokáže "zbourat" představení. V tomto případě si však myslím, že ony reakce byly důsledkem maloměšťáckého pohoršování se, jakýpak že to divák nám tu svým smíchem kazí divadlo s velkým D, za jakým jsme přišli (na pana Kukuru - kterého si tehdy stále braly do úst pro změnu mé sousedky).
OdpovědětVymazatNjn, horšie je, že to nie je extravagancia, nedá sa to odnaučiť ale nie vždy chodíme jednoducho len na "tragédie" :))
OdpovědětVymazat