Šotkovská: Višňový sad (DHNP)

Mikuláškův Višňový sad v Huse na provázku je vyškrtaný na dřeň a většina pozornosti se soustředí k mimoslovnímu jednání. Postavy, které už nemůžou schovat své skutečné pohnutky, emoce, touhy za mnohamluvné žvanění o ničem, dostávají od začátku velmi ostré kontury a dávají divákovi hned na srozuměnou, co jsou zač a jak to s nimi je. Důvod, proč se tedy další dvě hodiny zabývat jejich osudy, mi uniká.

Už při Mikuláškových Třech sestrách v Divadle Petra Bezruče jsem si kladla otázku, proč se ze mě režisér ve čtvrtém dějství snaží ždímat emoce a soucit s postavami, které mi předtím nastínil jen jako směšné groteskní figurky. Ve Višňovém sadu jde ještě dál. Postavy se mu změní v obludné karikatury, takže situace, kdy se Raněvská – hysterická rádoby mondéna závislá na prášcích – svěřuje, že jí záleží už jen na tom, jak to bude se starým Firsem, je nejen nevěrohodná, ale i nepatřičně směšná. Těžko budou diváka taky zajímat zklamané Varjiny naděje na manželství s Lopachinem, když je představená jen jako poněkud retardovaná „děvečka“,. která dá sotva dohromady celou větu. Ztišení v závěrečném dějství, kdy většinou postavy nehybně stojí na jevišti, „zvnitřněle“ pronášejí své repliky za podkresu jímavé, nostalgické hudby pak působí už jen jako laciné a umělé implantování emocí někam, kde jim nebyl dán prostor a čas přirozeně vzniknout.

Navíc Mikulášek neukazuje soubor divadla v příliš lichotivém světle - veskrze převládá ukřičené, příliš silové herectví, nejednou dotlačené až za hranici křeče a hysterie. Přitom Mikulášek disponuje herci s nemalým potenciálem, jen prostě nikdo neukáže nic, co by už provázkovský divák mnohokrát neviděl.

S každými pěti minutami, kdy se na jevišti „nic nedělo“ a jen se připravovala půda pro další hezký obraz, metaforu, ve mně narůstala otázka, proč proboha zrovna Mikulášek režíruje Čechova, když evidentně opovrhuje náznakem, nejednoznačností, nenápadným jen jakoby letmo vyjeveným detailem...