Švejda: Sedm psychopatů

Nový film Martina McDonagha

Martin McDonagh, ikona světového dramatu přelomu tisíciletí, v posledních letech pravidelně střídá práci v divadle a ve filmu. Po divadelní hře Ujetá ruka ve Spokane (2010) přišel letos v říjnu, jako scénárista i jako režisér, s novým filmem Sedm psychopatů, který se od tohoto čtvrtka promítá i v českých kinech.

Poučený divadelní divák nebude překvapen: autor staví film na dvou pilířích, převzatých z Poručíka z Inishmoru a Pana Polštáře: dějovou roznětkou je únos psího mazlíčka, na kterém "ujíždí" jeho psychopatický majitel Charlie (Woody Harlesson), hlavním tématem je vztah/odpovědnost umělce, zde filmového scénáristy Martyho (Collin Farrell), k vlastní tvorbě. McDonagh, jak jsme u něj zvyklí, vytváří důmyslnou dějovou skládanku, která se objasňuje v překvapivých krocích a plně a drtivě se složí teprve v samotném závěru - vlastně epilogu, přerušujícím již běžící titulky. Jenže celá tahle autorova tradiční mašinérie je zbytečně překomplikovaná, klopýtá od jednoho náznaku "hlubšího významu" k druhému  - a McDonagh jako by se vlastně nevěděl rozhodnout, o čem bude vyprávět.
Zřetelnému sdělení filmu nepomáhá ani neumělá režie. Film je statický, tažený k zemi (televizního filmu) dialogy postav, které si však autor, zdá se, netroufá rozvinout do té (vytříbené) šíře, na jakou jsme zvyklí z jeho divadelních her. Žánrově se snímek (jak se dá předem odhadnout) blíží k Hanebným parchantům či Kill Bill, jenže mu schází Tarantinova filmařská suverenita; McDonagh černou grotesku buduje toporně, s parodistickou upoceností a explicitností (když například v pravidelných intervalech vyrukovává se stupidní náladotvornou hudbou).
A tak jediné, co nakonec utkví v paměti, je herecký výkon Christophera Walkena v roli zlodějíčka psů Hanse. Hercova vrásčitá, jakoby mrtvolná tvář v sobě nese tíživý smutek muže, kterému milovaná manželka umírá na rakovinu - a on všechno, co dělá, dělá pro ni, doufaje, že se s ní jednou, "tam", shledá.    
Sedm psychopatů, de facto jen opakujících to známé z autorovy předchozí tvorby, stejně jako Ujetá ruka ve Spokane nás nemohou nepřivést k myšlence: nemá už náhodou Martin McDonagh to nejlepší za sebou?